Jízda (hrdých) králů

Je zvláštní vidět dnes mládež v historických krojích, jak se hrdě hlásí ke svým předkům a svému původu. Zvláštní a krásné, podle některých, co se na takové slavnosti jezdí dívat. Zvláštní a praštěné, ušklíbají se možná jiní, zatímco se oddávají svým moderním zálibám. Zvláštní je to ale pro všechny. A zajímavé. Jak tam dokázali udržet tradici, která není moderní a vůbec nesouzní s dnešními trendy, nebo spíš jde možná - mimovolně - proti nim? Jak to přišlo, že k nim lidé pořád (víc a víc) jezdí užít si tu zpátečnickou zábavu? Čím to je, že tamní mládež chce a dává tolik času a energie aktivitě, která neslibuje ani nemůže přinést bohatství, a už vůbec ji nejde kdykoli vypnout nebo přepnout?

Mohli bychom se zeptat. Ale kdo ví. Možná bychom se dozvěděli, že i tam, jako všude jinde, se najdou různí lidé a někdy že to dá pořádnou práci udržet tradici živou, někteří že za tím vidí jen peníze, co přijedou s návštěvníky a pak zůstanou u nich, a že občas už může jít víc o atrakci pro turisty než o osobní prožitek zúčastněných.

I když... Rodiče to jistě prožívají dlouho předem a ještě mnoho let poté, když splácejí dluhy, pokud nejsou výjimečně movití. Vyvést obcí svého malého krále totiž přijde na opravdovou hromadu peněz - a ty od žádné neziskovky nedostanete, ani americké velvyslanectví vám nepřispěje. Pro tyhle peníze musíte sáhnout do vlastní kapsy. A to neuděláte, pokud sami nevěříte, že to je dobré a má to smysl. Ale právě díky tomu jsou a musí takové akce být autentičtější, upřímnější, opravdovější a především uvěřitelnější než jiné. Pochody. Protože vycházejí od lidí, z jejich života, a nikoli z brožurek náhle probuzených aktivistů, co chtějí změnit svět. Druhým. Za cizí peníze.

Být králem, ale i účastnit se Jízdy je pro každého nesmírná čest. Říkají dospělí. Nikoho prý nemusí přemlouvat ani hledat. Naopak prý bývá tlačenice a rvačka, rozhoduje se mezi mnoha adepty a výběr je velmi důkladný, aby chlapec uměl (aspoň trošku) mluvit, aby se uměl (velmi dobře) pohybovat a tak dále. Patnáct až dvacet jich bývá. Někde více, jinde méně, ale stát se králem je všude a pro každého ohromně lákavé. Nakonec ale vždy rozhoduje zájem a možnosti rodičů, neboť příprava je pro rodinu krále opravdu náročná. A podobně i pro celý jeho doprovod, koně a výcvik, zdobení, kroje... Každý kůň má na sobě tisíc až dva tisíce růžiček a třásní z krepového papíru, v různých tvarech, velikostech a barvách. A těch koňů je... Hodně. Desítky žen na tom dělají několik měsíců. Po večerech, po práci skládají růžičky a připevňují na dráty a na špagát, pak ještě splést do výšivek a vyrobit srdce pod hlavu koně a za ocas.

Je to velká sláva a celé vesnice tím žijí. Všichni obyvatelé. Někteří už měsíce dopředu a měsíce poté, možná celý rok se na to těší, připravují a přemýšlejí, jak to bude letos. A když pak někdo vzpomíná, že i on kdysi byl za krála, a kolikrát potom ještě jel jako páže nebo praporečník, je to... Ty vzpomínky jsou úplně jiné, než když našinec vzpomíná, jak byl na náměstí slavit, že jsme mistři světa, a kdo neskáče není Čech a tak dál, paráda, nádhera, ovšem tohle je úplně jiný zážitek, úplně jiná a silnější a niternější vzpomínka, navíc sdílená se všemi sousedy a kamarády, pro které a ve kterých je tahle jízda nejsilnějším a hluboce zakořeněným rituálem, bez kterého by jejich svět nebyl úplný; bez kterého by ztratil kouzlo a stal se mnohem obyčejnějším.

Ještě před 2. světovou válkou se na svatodušní pondělí jezdilo v téměř každé slovácké vsi. Desítky testosteronem nabitých mládenců vyjížděly na koních doprovodit svého "krále" - a někdy při tom dopadnout jiného, cizího a "nepřátelského", aby za něj žádali výkupné. Vysoké výkupné. Takže bývaly bitky, někdy i velmi bolestivé, protože chlapci bývali ozbrojení, a v roce 1819 se na loveckých pastvinách u Přerova sešly čtyři takové královské družiny, které se začaly navzájem vyzývat k vydání králů do zajetí, žádný se k tomu však neměl a kluci byli mladí, divocí, bojovní a ozbrojení, takže nakonec došlo k opravdové bitvě, jejímž výsledkem bylo z osmdesáti chlapců na místě osm mrtvých, dvacet těžce zraněných a jen sotva deset vyvázlo bez výraznější újmy. Hned nato zakázaly úřady při Jízdách nošení střelných zbraní a o patnáct let později také zbraní sečných a bodných. I vlivem podobných událostí ztrácela jízda králů na přitažlivosti a postupně upadala v zapomnění.

Dnes se ovšem znovu probouzí, a kromě každoročního Vlčnova se Jízda králů pořádá jednou za dva roky v Kunovicích, a bývají také v Kyjově, ve Skoronicích u Kyjova, každé tři roky ji pořádá město Hluk, na Hané jsou v Doloplazech či Chropyni, kde se nazývá "Jízda krále Ječmínka", obnovená je i v hanáckém Kojetíně a také v Hroznové Lhotě, kde byly v devadesátých letech "králem" několikrát i dívky.

Ano, tradice se obnovuje a zájem o ni narůstá, i když, z pohledu mládenců, kteří se na počátku devatenáctého století u Přerova surově pobili, jde už o pouhé divadlo pro návštěvníky a náboj a kouzlo oné slavnosti dávno vyprchalo. Beze zbraní. Bez bitek, svázaní přísnými regulemi, včetně časového harmonogramu, kde, co, v kolik a jak, aby si diváci nemohli stěžovat, že jim z té krásy něco uteklo...

Opravdu to už vůbec není pravidlem, ale jednou, zřejmě v roce 2005, se na strážnickém festivalu předváděla Jízda králů, kde byl král vlčnovský a jezdci kunovičtí, a tehdy tam krále chtěli unést, což kdyby se podařilo, byla by velká ostuda, takže začal boj, a šlo to opravdu natvrdo, krev tekla, košile na cáry, ale kunovická družina vlčnovského krále uchránila. A světe div se, žádná aféra ani vyšetřování a přísné tresty, jen vlčnovský starosta pak hned doručil do Kunovic bečku piva jako poděkování za hrdinství tamních kluků. Vlastně mužů, po takovém křestu.

Už jsme jaksi jiní a raději se vzdáme bez boje. Abychom se mohli v skrytu smát.

Jako nevděčné bestie, říkával kdysi jeden. A dnešním bruselským pánům už také začínají cvakat zuby zlostí.

Protože je výsměch, a pak jsou také úsměvy a úsměvy.

Jedny veselé, spokojené a rozdávající radost, a pak takové ty násilné, groteskní, ze kterých čpí mnohem víc křeč než dobrá nálada. Na jízdě králů dnes cítíte všude pohodu. Jak mezi diváky, tak mezi účinkujícími. Ono tohle rozdělení vlastně není úplně přesné; kromě krále tam VŠICHNI jsou více či méně diváky a NĚKTEŘÍ k tomu, více či méně, ještě účinkují. A všichni se chtějí podívat, jak si vedou jiní a co nového připravili a co starého zvládají pořád stejně skvěle, s nadšením a jiskrou v oku, živenou tekutým sluncem, co se jim s vínem zaplétá v těle, a všichni se chtějí navzájem potkat, s letitými přáteli i s kýmsi novým, koho tu prvně potkají a prohodí pár družných slov a jeden druhému předvedou své dovednosti a svou radost a zápal, bez kterých nejde dělat nic z toho, čím jsou Jízdy králů okouzlující.

Oni, tihle mladí králové se svým průvodem nechtějí přinést žádný nový, lepší a krásnější svět, i když něco pravdy na tom je, že s mládím přichází cosi nového a lepšího. Přinejmenším to mládí. A radost. Ta zůstává i u nejstarších. U všech hudebníků, kteří si vzali dovolenou, aby mohli zahrát, nebo u pořadatelů, u krojovaných hostů i u prostých diváků, co se možná jen přišli znovu přesvědčit, že jsou ještě místa, kde minulost žije - a je krásná. I s tím zatracovaným alkoholem, a že je láhev s vínem snad v každé druhé ruce vystupujících, a často i silnějším, co se pálí ze slivek a z marhul, ale každý ví, že toho jen mírně, jen tak na košt, s rozumem, aby člověk vydržel celý den; prostě s rozumem a normálně, jako to bývalo dřív, v minulosti, co bývala o tolik krásnější než je současnost.

Ale jistě, ano, je to podprahová, nebo až podpásová informace, protože idealizovat krásným průvodem by se dala i doba temna. Nebo nezvyklá sexuální orientace. Například. Jenže ona je tahle minulost nejspíš opravdu přitažlivá hlavně tím, že byla taková... normální. Přirozená. Staletími obroušená a vyčištěná. A člověka tak nějak matně napadne, jaká by dnešní doba mohla být, kdyby ji měli v rukách tihle lidé. Takoví, co touží dělat krásné věci a dovedou se pro ně zapálit a mnohé jim obětovat. Pro radost, že jim pod rukama vzniká cosi dobrého. Jenže takoví se do politiky nehodí, takoví by tam nevydrželi a zakrátko by zdechli zmarem a bídou onoho prostředí, které čpí úskoky a podvody a machinacemi, co tam spřádají jakési zleva či zprava dosazené loutky, figurky, co možná mají vzdělání, ale chybí jim svědomí i zodpovědnost - a především jim chybí radost. Radost z dobrého. Protože oni nevědí, co je dobré. Ani je to už nezajímá a jejich úsměvy jsou proto křečovitě falešné. (Což na retušovaných fotografiích nemusíte poznat, ale naživo, z očí do očí to na nich vidíte hned.)

Historické ukotvení průvodu s (opentleným) králem stojí na domněnkách a badatelských teoriích.

I když v Kunovicích mají jasno. Kdysi, v 19. století tam prý občas přijel nějaký biskup či arcibiskup doprovázený bandérií jezdců - a Jízda králů toho církevního hodnostáře postupně vypustila a stala se světskou.

Podle jiných ale může jít o připomínku hledání (respektive nalezení) krále Svatopluka II., který po bitvě u Bratislavy roku 907 beze stopy zmizel, ale stejně to může pocházet i od návratu dvanáctiletého krále Václava do Čech z braniborského zajetí roku 1283, nebo se tím může alegorizovat útěk uherského krále Matyáše Korvína, poraženého roku 1469 během válek s Jiřím z Poděbrad a skrývajícího se v Uherském Brodě, kdy se, podle dnes nejrozšířenější legendy, měl Matyáš Korvín převléci za ženu, ozdobit se pentlemi a do úst vzít růži, aby se hlasem neprozradil, když bez prostředků utíkal z boje a musel (nebo jeho družina) žádat vesničany o jídlo, než se dostal na svůj hrad v Trenčíně. Že nemusí jít o čistou fantazii napovídá Mark Twain v Dobrodružstvích Huckleberryho Finna, kde se Huck na útěku po řece převléká do dívčích šatů a shání jídlo ve vsi na břehu (ale je prozrazen příliš chlapeckým hodem kamenem po kryse). Ale může jít také o hon na krále, respektive o hledání mytického hanáckého krále Ječmínka ukrytého v obilí, když podobný zvyk žil v jižních Čechách, kde se při hře na krále král skutečně utíkal schovat do obilí, aby ho pohůnská rada nenašla.

A je zajímavé, že DNA moravských Slováků má v chromozomu Y v několika bodech podobnou genetickou strukturu s Kyrgyzi a jezdci v Kyrgyzských stepích ještě stále používají proti slunci a prachu podobnou ochranu jako král pentle, které jsou nahrazeny spletenými koňskými žíněmi splývajícími jezdci z čapky. I jejich koně mají hřívy spletené do copánků, které visí přes oči a hlavu a často jsou ozdobeny korálky. Zvolání: "Hýlom, hýlom," či "Hýlom, hálom", kterým jízda ve většině obcí začíná, zřejmě pochází z ugrofinského "hallani" (slyšet), či "hivóm" (volám), ale původ slova může být i tatarský, neboť na jihovýchodní Moravě v minulosti bývalo početné tatarské vojsko, až do vlády Václava I., jednookého syna Přemysla Otakara I., jak dokládá opevněný kostel ve vsi Vlčnov s dnes již zasypaným valem, a také skutečnosti, že v češtině zdomácněla řada tatarských slov, jako tábor (tapqur), šavle, hurá (urmah- bij!) či horda. A v tomto regionu se často používá svérázné, původem tatarské, "Huš", namísto českého "Hej", dříve "Hoj" a "Húj".

Takže možná jde o alegorii splynutí dvou kultur v jednu, jak to dříve při migracích bývávalo, než přišla nová doba a cizí kultury jsou zalévány přívalem dotací a dávek, aby mohly ve svých (no go) zónách růst a bujet k obrazu svému.

Ve Vlčnově se Jízda králů koná každý rok už dvě stě let. Začíná v neděli setkáním v domě krále, aby poté legrúti, a ve Vlčnově opravdu legrúti, tedy vojenští rekruti, jen osmnáctiletí chlapci, odešli společně se stejně starými dívkami (družicemi) do kostela na mši. Pak se jede na radnici, kde starosta udělí souhlas, a začíná jízda, jejíž úvodní slova jsou stále stejná:

"Hýlom, hýlom! Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o svatodušní neděli..."

Králem je vždy malý chlapec, protože podmínkou je, aby byl panic. Jeho obličej je zahalen pentlemi, které mu visí dolů z čepce. Sedí na koni, kterého vede jeho otec, ruce v bok. Královského koně pentlí matka krále a při jízdě mu jdou po stranách dva legrúti s tasenými šavlemi. Král má v ústech bílou růži a doprovázen je jízdou legrútů, krojovaných vyvolávačů na koních, v řazení vojenské kavalérie. Koně jsou bohatě nazdobení pentlemi a stylizovanými květinami, jako i různými, většinou červenými šátky, vystavenými na způsob praporů.

V Kunovicích se od časného rána zdobí koně a strojí se král i celý průvod. Pak se jede pro krále a přesně daným, naučeným proslovem se žádá o jeho vydání. Otec pochopitelně souhlasí, a z jeho dvora se jede o dům dál, pak k dalšímu stavení - a protože tady mohou být legrúti i starší a mladší než osmnáctiletí a je jich tedy víc a vydrží delší vyvolávání, projíždí se dlouhé hodiny městem se zastávkami u jednotlivých obydlí, kde se, jako všude jinde, pronášejí vtipné, kriticky i pochvalně vyznívající veršovaných hlášky a vyvolávky o jeho obyvatelích a o finanční dary, jako:

"Na krála, maměnko, na krála."

A pro váhající: "Máme krála chudobného, ale velmi poctivého."

Nebo: "Tady majú pěknú zdravú trnku, tu musíjú mať dobrú maměnku."

"Právě jsem minul ukazatel, že tu má stát velký podnikatel," a podobně.

Peníze dostávají do boty nebo do na botách připevněných kasiček. Nejčastější vyvolávky jsou o děvčicách, co mají oči jako trnky, nebo o strýcích, kterým roste velký břuch. Ale když jsou kluci šikovní a mají odvahu, dovedou se rozjet, zejména kolem radnice a domů významných obyvatel mívají vyvolávači někdy rýmované poznámky na papaláše a na současnou politiku a neberou si občas žádné servítky. Základem však pro ně vždycky jsou ty oči jako trnky, jako i košilky a sukně pod nimi a škádlení jejich nositelek.

"Tady bude bývať asi moja milá, pretože tu majú najlepšího vína."

"Tady roste vysoká tráva, že Anička nerada vstává."

"Tady je dívenka celá černá, že je svému chlapci dlouho už věrná."

Nebo: "U tohoto domu chybijú tři latě, protože táto děvčica ráda rozpíná chlapcom gatě!"

I když to se prý stalo jen jednou, v roce 1943. Ale kdo ví. I tak se stává, že dívka volá raději předem: "Dám vám do boty! Jen nic na mě nekřičte!"

A směje se při tom a zároveň ty kluky hluboce nenávidí za stud, co jí přivodili, a dává jim pak do boty připravené peníze a už se těší, že se s nimi večer sejde, až ze všech těch splašených pocitů zůstane jen radost, že jsou a žijí, mladí a plní energie a chuti do boje se světem...

Možná vám to přijde kýčovité. Všechny ty třásně a fáborky a pestré barvy a jásavá hudba a dospěle krásné družice vyprovázející dětského krále... A všechny ty úsměvy a řeči o radosti a mládí, když tam přece jsou stejní lidé jako jinde, také mají své mouchy a závidí si a také se podvádí a jdou si po krku, když na to přijde. Ano. Možná, nebo spíš určitě ano. Ale běžte se tam podívat a uvidíte.

Uvidíte, že tam ještě většina nepropadla šílenství dnešní doby.

A co je ještě zajímavější: Bude se vám to líbit! Určitě.

Tedy pokud nejste zaměření spíš na průvody chlapů v těsných slipech a podprsenkách. To pak spíš ne; tohle je opravdu jiná káva a beru zpět, to byste asi našli jen málo okamžiků, kterým byste mohli rozumět a které by vás okouzlily.

Koncem 19. století se moravská inteligence pokoušela dát tamním slavnostem jakýsi vlastenecký podtext, ale tento zvyk byl původně nejspíš iniciačním obřadem mladých mužů, jaké stále probíhají na slavnostech v Kyrgyzstánu, kde mladí muži soupeří ve střelbě či zápase na koňských sedlech. Podobné slavnosti zůstávají i v dalších evropských regionech. Mívají různý historický původ a liší se i názvy, jako: jízda křižáků (křižerjo) v Lužici, jízda po osení v Rakousku a Bavorsku, velikonoční jízda v Polsku, šestizvonění ve švýcarském Curychu. Podobné jsou i zvyky počátku léta spojené s volbou krále a královny rozšířené ve velké části Evropy: u Slovanů (rusalje) Německu (Pfingstl), Skandinávii, ve Francii a v Anglii (May Queen, Jack in the Green, Jack o' Lent).